Nesnesitelná lehkost BLITÍ = Strike #MondaysForFUTURE

aneb od busKINGu = pouličního umění, občanského aktivismu, o uprchlických táborech v Řecku a i.e.migraci, IMAGINE a ONE WORLD, až po demokratickou diskuzi

„Vážení zastupitelé, pokud chcete ve městě KValitní BUSKING – přepracujte prosím vyhlášku o provo­zování pouliční umělecké veřejné produkce – ideálně po diskuzi s těmi kterých se týká. A pokud ne­chcete na území města Karlovy Vary pouliční umění (před 10 hodinou a po 18 hodině, mezitím ani na atraktivních místech, a bez možnosti např. bateriových zesilovačů s jejich malým výkonem) schvalte tuto vyhlášku – a mě se tím určitě dobře z.bavíte“

Tak nějak by se dal rozepsat můj velmi krátký vstup do diskuze na zastupitelstvu města v míčové hale KV ARENY 8. září 2020, před schválením Obecně závazné vyhlášky o provozování pouliční umělecké veřejné produkce – stručně REGULACE BUSKINGU v Karlových Varech. Krátce na to i přes návrhy na přepracování této vyhlášky od členů kulturní komise, byla vyhláška schválena – čili od této chvíle je pouliční umění ve světových lázních regulováno na základě stížností a podnětů těch, kterým BUSKING vadí, a to bez jakékoliv veřejné diskuze. Přitom – jak nejen T.G.Masaryk mnohokráte připomínal – demokracie je především diskuze!

Před lety jsem podobně reagoval na novou vizuální identitu města tak, že se mezi mnou a tehdejším primátorem, který prosadil logo KarlovyVARY° rozhořel krátký mediální flame = spor. Důvodem byl také fakt, že výběr nové vizuální identity města KarlovyVARY° byl v rozporu se samotnými podmín­kami i pravidly veřejné neanonymní soutěže, ale hlavně bez zmíněné DISKUZE – alespoň odborné, když se jednalo o design a užitou grafiku.

Přiznal jsem si tehdy, že bude lepší se zabývat místo grafiky a designu jiným uměním, kde bych měl bezprostřední zkušenost s jeho působením na veřejnosti, a tak jsem objevil BUSKING – tedy pouliční umění. Hrál jsem na ulici i v zimě, když padal sníh nebo mi mrazem křehly prsty do bolesti. Po něko­lika letech, kdy jsem hraní na ulici kombinoval i s občan.s.kým aktivismem jsem zažil i to co Karel Kryl před 51 lety, a to že mi zakázali hrát a zpívat.

Stalo se tak 18.3.2020 před Hlavní poštou v Karlových Varech, kdy jsem na zazimované fontáně v roušce hrál pro alespoň mírné zlepšení blbé nálady z po.vinného nošení roušek. Když tu se kolem mne vyrojil tucet policistů. Cca polovina uniformovaných byla v rouškách, a druhá polovina v civilu mě bez roušek a skrupulí horlivě vyzvala k ukončení mé produkce, neboť tím porušuji nová vládní opatření/nařízení. Když jsem ve své přeškrtnuté roušce – ještě z němého PRO.TESTU – namítnul, že nejsem tím, kdo nedodržuje opatření ke COVID19, nýbrž „… vy nedodržujete nařízení vlády, když ne­máte roušku?!“ / „Jestli si chcete porovnávat pindíky, tak můžeme u nás na služebně!“

Vzhledem k tomu, že ten den jsem ve své práci zjistil, když jsem složil/naložil kamion, že na mě nezbyl respirátor, možná proto jak jsem již přes týden promokoval své kolegy svou přeškrtnutou rouškou, končila mi k 30.3.2020 pracovní smlouva, odstěhoval jsem se tři měsíce předtím ze svého bytu, abych shodil parohy … v ten moment jsem se rozhodl e.migrovat.

Byla to zvláštní souhra okolností, kdy jsem si se známou dobrovolnicí v uprchlických táborech v Řecku vyměnil pár zpráv s tím, že jí pomohu dostat se do Řecka pro dokončení distribuce české humanitární pomoci. Ona měla zkušenosti, kontakty a potřebovala pomoct … a já byl v situaci, že jsem už v sobotu byl na cestě do Brna s několika hudebními nástroji zakoupenými 20.3.2020 v Chebu. Šlo o repasova­nou klasickou kytaru IBANEZ, zcela novou mandolínu a tři ukulele – protože jsem chtěl tak přispět k naší humanitární pomoci tím, co jsem dělal, znal a věděl – aby má další cesta životem – měla nějaký smysl.

O té cestě tam i zpět bych mohl hodiny vyprávět, psát tisíce řádků … ale protože jsem vše dokumen­toval přes mobil A8ičku, a občas i živě odvysílal přes Facebook – sestříhám ještě letos dokument, který daleko lépe ukáže a popíše, co se dělo na jaře 2020 v Řecku, zejména na pobřeží mezi Soluní (Thessaloniki) a Kavalou (Kabala) – a to nejen v uprchlických táborech, ale i třeba v Athénách na letišti se všemi opatřeními, které nás IMHO ženou nejen v Evropě, ale všude na světě do režimu #TOTA­LITA2020. Přestože to zní depresivně a n-eu-věřitelně, pro název tohoto filmu bych chtěl použít pozi­tivní a nadějný obrat z písně IMAGINE Johna Lennona i názvu úžasného festivalu dokumentárních filmů – ONE WORLD / JEDEN SVĚT – jehož letošní ročník velmi postihla vládní opatření. Proto jsem se již v Řecku snažil na svůj transparentní účet získat finanční prostředky, které jsem však využil/utratil na humanitární pomoc – například při převozu dětí na vyšetření do nemocnice, nebo při slučování rodin v uprchlických táborech, když je ani s rouškou a platnou SMSkou pro transfer odmítali převážet na autobusových linkách, a mnoho taxi v té době nasadilo pro cizince a zvlášť uprchlíky lichvářské ceny.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Ale zpátky ke kultuře a buskingu. V Řecku jsem se totiž svým altruismem dostal sám do situace bez­domovce a cizince, který byl několikrát řeckou policií pokutován a vykazován ze zázemí a pohostin­nosti uprchlíků – zejména syrských, iráckých i tureckých Kurdů, z Ázerbájdžánu, z Afganistánu, z Je­menu … – neboť nejsem uprchlík ani migrant, ale občan Evropské unie. Ještě, že mi zbyla ta kytara a mé ukulele, a tak jsem každý den hrál na Aristotelově náměstí v Soluni, a když už jsem se zařekl, že nebudu zpívat česky – protože anglicky, ani jiným jazykem nevládnu tak jako mateřštinou – přišel ke mně šlachovitý opálený blond chlapík a zeptal se mě plynnou češtinou „Ty zpíváš česky? Ty jsi Čech?!“ / „Jo“ / „Co tady děláš?“ / „Hraju a vlastně i žiju na ulici.“ / „Ty nemáš co jíst?“ / „Ne.“ / „A máš kde spát?“ / „Ne …“ / „Tak to sbal a pojď se mnou – hned!“.

Tento boží člověk se jmenuje Jaroslav Novotný a žije kousek od Soluně v Perea s velmi vzdělanou Ře­kyní Annou – a touto vzpomínkou a zejména jeho dvoutýdenní pohostinností bych jim oběma velmi rád veřejně poděkoval nejen za nezištnou pomoc pro mě, ale i pro jednoho dalšího Řeka Dimitriose, kterého se Jerry Novotný ujal v ještě horší situaci, než do jaké jsem se dostal já. Dokonce to byla ta­ková náhoda, že slavili Dimitriosovo 60 narozeniny, takže – jestli se mi podaří sehnat finance na do­končení a uvedení filmu ONE WORLD – budu rád, když záběry z Perea budou součástí filmu, abych tím i vysvětlil – že politika EU, Německa, Řecka i ČR vede skutečně k režimu #TOTALITA2020, a že mnoho názorů, argumentů a faktů, která považujeme za populistická, xenofobní či rasistická – mají své rácio, relevanci a pravdu. Nechci tím nijak zpochybnit smysl a důležitost institucí EU a spolupráce všech, kteří se snaží o mírová a pokud možno bezbolestná a správná řešení nejen v souvislosti jakou­koliv vlnou pandemickou, či uprchlickou, naopak chci v dokumentu ukázat i dokázat, že myšlenky i vize Johna Lennona vyjádřena jen představou – tedy imaginací jeho textu IMAGINE – mohou být dobrým a správným univerzálním klíčem, který může výrazně pomoct vyřešit bez násilí, teroru, zabí­jení, válek spory a bezpráví téměř neřešitelné.


 
 
 
 
 
 
 
 
 

Na závěr přidám tři střípky z Perea, kde jsem se snažil hraním vydělat na cestu zpět. Poprvé jsem za­kotvil na plážové promenádě proti baru Blue Delfin – který jako jediný měl otevřeno, zatímco se všechny podniky během května připravovali na příjezd prvních turistů 1.6.2020 (který řecká vláda ně­kolikrát ještě posunula přes opatrné otevírání hranic tak, že páteř řecké ekonomiky byla po letech mi­grační krize nenávratně poškozena). Opět jsem hrál převážně česky, přičemž mým prvním příhozem byla studentka, která se mě plynou češtinou zeptala „Vy zpíváte česky – vy jste Čech?“ / „Vy taky?! Mohu vás obejmout?“ nečekal jsem, než by mi její rozpaky v tom zabránili a objal jí s pocitem, jako bych objal Johanku – svou nejstarší dceru. Byla asi v jejím věku, jmenovala se Anička – jako má řecká hostitelka i polská partnerka mého syna, a prozradila mi, že je z Brna, v Soluni studuje vysokou školu, a že se spolužačkou z Polska vypravili kvůli přerušenému studiu do Perea na pláž – a obě zaujalo, že slyší v době pandemie a opatření právě tady – češtinu.

Druhý střípek, co se mi vryl do vzpomínek, bylo setkání s místními muzikanty pod WHITE TOWER v Thessaloniki. Náhodou se sešli na jam-session, a já zjistil, jak na tom jsou mladí lidé Řecku s podmín­kami pro samostatný život. A nešlo jen o Řeky – jako skvělého kytaristu Alexe, který mě naučil nebát se improvizovat, jamovat a stát se součástí jejich hry – ale i Artema z Ukrajiny, i dívky která měla své kořeny v Srbsku … konečně mnohokrát jsem se setkal s asimilovanými i.migranty a Ti mi vždy potvr­dili, že se téměř denně setkávají s řeckým nacionalismem, přestože mají řecké partnery, či rodiče a umí řecky a znají řeckou historii lépe, než leckterý příznivec nacionalismu.

Třetí vzpomínka má zvuk praskajícího dřeva, když jsem si odskočil do Modrého Delfína na toaletu – konečně bary a kavárny, kde frapé a další levné řecké speciality byli jedinou mou stravou, mi dali při pobytu na ulici skutečné zázemí pro hygienu a toaletu – a když jsem se vrátil, viděl jsem ohromné SUV značky BMW nabořené do pouzdra, kde byla opřená kytara IBANEZ, na kterou jsem čerstvě natáhnul nové struny SAVAREZ. Den předtím, jsem na tomto místě chválil řeckou dívku za skvělé tričko z pražského gymnázia – byla to dcera paní, která přehlédla mou buskingovou stage … a kytara IBANEZ byla neo­pravitelně nabouraná. Zde se projevila čirá lidská empatie, když mě prosila – abych počkal na místě, že přiveze synovu kytaru, na kterou beztak nehraje, aby mi nahradila škodu. Stalo se tak – já na ní na­táhnul staré struny ze své IBANEZky, a dál se pokoušel zajistit si cestu zpět do ČR – což se mi podařilo o5 jen díky náhodě, kdy společnost Lufthansa poprvé z Athén nasadila let do Frankfurtu. Kytaru jsem raději vrátil s tím, že bude lepší, když by mi pomohli s cestou zpět do ČR … ale nakonec mě k ní nej­více pomohl a přesvědčil přítel přes Facebook – se kterým jsem se osobně zatím jen míjel na mnoha aktivistických setkáních, shromážděních a demonstracích. Je to Dita Jarošová … ale to už je jiný pří­běh, byť spolu nyní nejen přes BUSKING hrajeme, vystupujeme, žijeme …

 
 
 
 
   

Chci vám poděkovat, že ještě čtete, a především – že se zajímáte o SVĚT nejen kolem sebe, ale i o to čím vás IMHO straší, dezin.formují a manipulují někteří politici, úředníci, novináři i „přátelé“ přes mé­dia, sociální sítě ... Ať už jde o pandemii, i.e.migraci, nebo BUSKING, tedy pouliční umění – je vždy třeba vést veřejnou DISKUZI – a veškerá opatření, nařízení, zákony i jejich dodržování a vymáhání je potřeba podřídit konsensu této diskuze – jinak nejde o plnohodnotnou demokracii, kde každá po.vin­nost je přijímána s ochotou a dobrovolně. Proto jakmile je nějaké nařízení, vyhláška, či zákon přijat, vydán, či vymáhán bez veřejné DISKUZE, je nejen terčem kritiky, ale logicky vyvolá neochotu, či přímo odpor k jejich dodržování. Proto není divu, že jakmile je někdo z DISKUZE vyloučen, tak se snaží pro­testovat, demonstrovat, či stávkovat – a tak pokud stejně jako u mě i ve vás přeroste přesvědčení, že nejen pro sebe, ale pro své nejbližší a bližní, máte udělat cokoliv, co má smysl a relevanci vrátit se k demokratické DISKUZI a rozhodování – udělejte to.

Každé první pondělí v měsíci - od 1.6.2020 na Den dětí ... 5.10.2020 na nedožité narozeniny Václava Havla, nebo 2.11.2020 stávkujme za #MondaysForFUTURE. IMHO = podle mého skromného názoru není podstatné, zda bude mít jakákoliv přeSTÁVKA v této neklidné době jasné a splnitelné požadavky. Před rokem studentské stávky #FridaysForFUTURE pomohly nastartovat celosvětově veřejnou diskuzi, která skutečně pomáhá měnit ekonomiku, politiku, kulturu, … život na naší planetě – tím správným směrem – tedy k naší odpovědnosti za život a svobodu nejen nás, ale zejména našich dětí a vnuků = tedy dalších generací. Proto alespoň na pár minut v pravé poledne, nebo ideálně celý den stávkujte a dejte jasně vědět svému okolí, že se chcete veřejné diskuze účastnit aktivně, a že vám není lhostejný osud dalších generací, které po nás budou muset řešit naše pro­blémy (důsledky paranoidně pandemických opatření, migraci, dopravu, vzdělávání, …). Přesně tím začneme sami sebekriticky a demokraticky hledat řešení a prosazovat je ve VEŘEJNÉ DISKUZI.

PS: Za veřejnou diskuzi lze samozřejmě považovat samotné jednání parlamentu, rady, představenstva, zastupitelstva, sdružení či družstva – neboť stovky let se takto demokraticky kolektivně rozhoduje a určují pravidla pro takové rozhodování. Avšak toto rozhodování je přímo závislé na osobní komunikaci a zodpovědnosti, která je přes princip zastupitelské demokracie – tedy přes neosobní komu­nikaci a volební systém – postupně zbavována odpovědnosti až například k poslanecké imunitě, či politické odpovědnosti volených zástupců. Samozřejmě nikde není psáno ani dáno, že účastí ve vol­bách se zbavujeme jakékoliv osobní odpovědnosti za své činy, jednání, chování … , ovšem v tomto principu se zbavujeme své společenské odpovědnosti – někdy aniž to tušíme, nebo dokonce chceme. Přitom již min. přes 20 let využíváme IT = informační technologie, komunikační i sociální sítě v takové míře, že snahy o skutečnou přímou demokracii, tedy občanskou VEŘEJNOU DISKUZI nám dává mož­nost vzít svůj osud do vlastních rukou takovým tempem a způsobem, že to mnohé z nás děsí víc než klimatické změny, vzdálené přírodní katastrofy, či blízké tragédie. Proto prosím jděte k jakýmkoliv volbám s tím, že se svou účastí i volbou nezbavujete této společenské odpovědnosti, ale dáváte šanci zastupitelské demokracii, aby obhájila svou existenci i v novém miléniu, kde VEŘEJNÁ DISKUZE má být co nejvíce přímá a demokratická.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

IDworld a Já ČLOVĚK, aneb MY LIDÉ

Hackathon pro IDWORLD